Arvín (13. století)

první známý kadaňský obyvatel O měšťanu Arvínovi (Arvonovi) mnoho nevíme, ale byl to jistě vlivný muž, když se ujal osídlování zatím neobdělané země na severozápadním předpolí kadaně. Dal vzniknout vesnicím Prunéřovu, Mikulovicím, Vernířovu a „Buchelberchu“. Král Přemysl Otakar II. pak 11. listopadu 1261 předal duchovenská práva nad kostely v těchto vesnicích řádu johanitů a v předávacím dokumentu zmínil i Arvína s titulem „měšťana kadaňského“. Je to první zmínka o skutečnosti, že se Kadaň stala městem.

Mikuláš z Kadaně (přelom 14. a 15. století)

hodinář a orlojník Postava královského hodináře Mikuláše se často spojuje s Kadaní, ale vazbu na ni má zřejmě pouze nepřímou. V době své slávy, kdy pracoval pro krále Václava IV. a spolu s mistrem pražské univerzity, matematikem a astronomem Janem Šindelem zdokonalil roku 1410 orloj na radnici Starého Města pražského, již bydlel v Praze. I proto, aby se jeho tamní spoluměšťané vyznali v tolika Mikuláších (bylo to tehdy velice oblíbené a často dávané jméno), rozlišili slavného hodináře přídomkem „z Kadaně“, podle jeho původu.

Jan HASIŠTEJNSKÝ z LOBKOVIC (asi 1450 – 1517)

politik a spisovatel Tento český šlechtic spojil svůj život s dějinami města skoro na padesát let. Král Jiří z Poděbrad jej v pozdním létě roku 1469 jmenoval hejtmanem města. Lobkovicové využili příznivé konstelace a za finanční půjčky králi Jiřímu i jeho jagellonským nástupcům získali město jako zástavu, kterou pak neustále prohlubovali s cílem učinit z Kadaně centrum svých držav. Rodový sen se sice neuskutečnil, ale přesto z té doby existuje trvalá památka v podobě nejrůznějších privilegií, které Jan Hasištejnský a jeho bratři pro Kadaň u krále či papeže vymohli, nebo skvělé budovy františkánského kláštera, kde Jan našel i svůj hrob. Podíváme-li se na něj i širším pohledem než jen tím „kadaňským“, pochopíme, že se jednalo o svědomitého hospodáře, který neváhal být přísný, jestliže to bylo zapotřebí, ale jenž proslul také jako znalec krásy a umění. Působil v diplomatických službách (roku 1477 vedl poselstvo do Lucemburska a roku 1487 k papeži do Říma) a ve funkci žateckého krajského hejtmana. Spolu s bratrem Buhuslavem Hasištejnským z Lobkovic (asi 1460 – 1510) se řadí mezi české humanisty. Zanechal dvě literární díla: Naučení synu Jaroslavovi (1504) a Putování ke Svatému hrobu (1505). V posledně jmenovaném spise shrnul své zážitky z osobně podniknuté pouti do Jeruzaléma v roce 1493.

Petr ŠTĚRBA ze ŠTĚRBIC(1517/18 – 1591)

právník a politik Petr Štěrba studoval v saském Wittenberku, kde získal mistrovský titul. V Kadani zastával funkce městského písaře a posléze i konšela (člena městské rady). Stal se dokonce i královským rychtářem. Šlechtický přídomek „ze Štěrbic“ získal roku 1569 od císaře Maxmiliána II. Do dějin práva vstoupil svými překlady Zemského zřízení Království českého (1564) a Městských práv (1579) do němčiny.

Kryštof SELENDER z PROŠOVIC

kadaňský královský rychtář a humanistický spisovatel

Jan SANDEL

(2. polovina 16. století – 1625) – městský písař, překladatel. Žlutický rodák Jan Sandel se stal v roce 1594 kadaňským městským písařem a za svého působení v tomto úřadě vydal roku 1596 v Praze jako první v dějinách svůj překlad Kroniky české Václava Hájka z Libočan do němčiny. Po roce 1601 zastával funkci městského písaře v Chomutově.

Václav (Wenzel) Pantaleon KIRWITZER (1588 – 1626)

vědec a jezuitský misionář Kirwitzerové se v královském městě Kadani usadili již někdy v polovině 15. století a záhy se zařadili mezi nejvýznamnější měšťanské rodiny. Pocházeli z nedalekých Krbic, vísky, jež byla nedávno, totiž roku 1983, zničena důlní činností a po níž nesli i své jméno: Kürbitzer/Kir­witzer, tj. Krbičtí. Prvním známým příslušníkem rodu byl Hans Kirwitzer, zmiňovaný již k roku 1475. Pozoruhodný je jeho testament z roku 1498, v němž odkazuje značné sumy pro farní kostel Panny Marie v Kadani, pro kláštery sv. Michaela a Čtrnácti sv. Pomocníků tamtéž a pamatuje rovněž na venkovské farní kostely Panny Marie v Bystřici a sv. Wolfganga v Krásném Dvorečku na Kadaňsku. Naproti tomu ve druhé polovině 16. století byla tato jazykově německá měšťanská rodina oficiálně utrakvistická, později pak luterská, tj. hlásila se k reformační tradici. Wolfgang Kirwitzer, který se narodil v Kadani roku 1532 a byl prastrýcem našeho oslavence, studoval na vyhlášeném luterském gymnáziu v krušnohorském Jáchymově. Roku 1551 se imatrikuloval na univerzitě v saském Wittenberku, která byla tehdy centrem intelektuálního života luterské reformace a tamtéž byl roku 1561 ordinován luterským presbyterem. Působil pak jako farář v Durynsku a v severozápadních Čechách.

Dalším příslušníkem této rozvětvené rodiny byl kupec Wolf Kirwitzer, zřejmě otec „našeho“ Kirwitzera, který roku 1582 prodal svůj dům (nyní č. p. 184) na hlavním náměstí hraběnce Anně Marii Šlikové. Již tehdy Kirwitzerové užívali jakožto své měšťanské znamení kráčejícího vlka, který se v roce 1592, když byli nobilitováni, stal hlavní heraldickou figurou jejich šlechtického erbu.

Roku 1588 se v Kadani narodil Václav Pantaleon Kirwitzer. Rodinná anamnéza jej předurčovala k tomu, aby kdekoliv v česko-saském luterském prostoru, který tehdy tvořil kompaktní kulturní oblast, realizoval úspěšnou obchodní či intelektuální kariéru. Nakonec bylo všechno jinak. Ještě jako mladíček konvertoval ke katolictví a rozešel se tak s reformační tradicí vlastní rodiny. Jaké byly jeho důvody, to nevíme. Díky multikonfesnímu prostředí renesanční Kadaně si ovšem uchoval značnou dávku tolerance a empatie, kterou pak uplatnil jako misionář. O tom však později. Na počátku 17. století začal studovat v jezuitském konviktu v Olomouci, kde vzbudil pozornost učitelů svým nadáním. Roku 1606 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v Brně. Záhy byl tento kadaňský rodák povolán do Říma, do učeného prostředí jezuitské Římské koleje, kde mohl lépe uplatnit své nadání pro přírodní vědy a nakonec byl začleněn do skupiny, která se připravovala na misii v Číně. V Římě byl roku 1611 účasten důležité vědecké události, totiž návštěvy astronoma Galilea Galilei, jíž se kromě pozvaných kardinálů zúčastnili i jezuitští astronomové. Tehdejší diskuse významně oslabila stále panující ptolemaiovské chápání vesmíru ve prospěch systému koperníkovského.

Pro Kirwitzera byla tato událost významným životním mezníkem: onen mimořádný vědecký zážitek jej nasměroval právě ke studiu astronomie a matematiky. Navíc se zde poprvé osobně setkal s jezuitskými misionáři, působícími v Číně. Kirwitzer je roku 1616 doložen ve Štýrském Hradci jako učitel matematiky. Opakovaně žádal své představené, aby byl vyslán do čínských misií a konečně se roku 1617 dostal do skupiny šestadvaceti nových misionářů, kteří se pod vedením již misijně zkušeného spolubratra Nicolase Trigaulta vydali na nebezpečnou cestu do Asie. Jejich loď San Carlos přistála v dubnu 1618 v západo­indickém přístavu Goa, kde pak Václav Pantaleon Kirwitzer působil až do roku 1621. V Čechách se zatím rozhořelo protihabsburské povstání, na jehož straně se angažoval i jeho bratr Kašpar, od roku 1619 radní v Kadani. Po porážce povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 a kvůli následné násilné likvidaci všech reformačních církví v Čechách, pak kadaňští Kirwitzerové, kteří se nehodlali vzdát své víry, odcházejí do exilu v sousedním luteránském Sasku. O tragédii své rodiny se však mladý nadšený misionář patrně již nedověděl. Od roku 1622 působil v čínském Macau, kde začal užívat čínské jméno Čchi Wej-cchaj a zde také dne 22. května 1626 zemřel a byl pochován. Během svého čínského působení navštívil pravděpodobně i Tibet a japonské Kjóto a udržoval úzké kontakty s německým jezuitou Johannem Adamem Schallem von Bell, jenž se podílel na reformě čínského kalendáře a byl prezidentem císařského Astronomického úřadu v Pekingu. Kromě misijní práce, kterou právě jezuité vedli velice citlivě a se značným porozuměním pro čínskou kulturu a mentalitu, se Kirwitzer i nadále věnoval vědecké práci, zejména astronomii. Například jeho asijská pozorování komet z roku 1618, publikovaná o dvě léta později v německém Aschaffenburgu, vzbudila obecnou celoevropskou pozornost. Vědec a první český misionář v Indii a Číně Václav Pantaleon Kirwitzer, rodák z Kadaně, patří k významným osobnostem dějin vědy i dějin náboženských a kulturních. Odhalení jeho pamětní desky, v jeho rodné Kadani na domě č. p. 184, by nám mělo připomínat, že naše město i celá naše země jsou již po staletí protkány hustou tkání kontaktů, které nás spojovaly a spojují s Evropou i celým světem. Právě Václav Pantaleon Kirwitzer může být pro nás symbolem stýkání se a potýkání různých národních, kulturních a náboženských tradic, symbolem jejich vzájemného plodného dialogu, který je právě teď, na prahu 21. století, více než jindy aktuální.

Jan Kryštof KOSCH (18. století)

architekt O osobnosti stavitele Kosche mnoho nevíme, ačkoliv za sebou v době pozdního baroka a kvetoucího rokoka zanechal nepřehlédnutelné dílo v regionální církevní architektuře a zapsal se také trvale do podoby mnoha kadaňských domů. Právě ty často opatřoval trojlaločným zakončením nadpraží vchodů nebo vrcholových částí oken, sám ale bydlel v nenápadném domku č. p. 175 v dnešní Vrchlického ulici. Kosch byl pravděpodobně žákem slavného architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera, kterého si kadaňská městská rada přizvala jako konzultanta Koschovy přestavby farního kostela Povýšení sv. Kříže (1746 – 1755). Ve stejné době dal Kosch život novostavbě kláštera alžbětinek s kostelem sv. Rodiny a známe jej také jako stavitele poutního kostela Panny Marie Pomocné v Klášterci nad Ohří či jako autora přestavby chrámu sv. Petra a Pavla v Březně u Chomutova.

Josef von LÖSCHNER (1809 – 1888)

lékař a balneolog Významný pediatr se narodil v Kadani 7. května 1809 v rodině mlynáře. Vystudoval medicínu na pražské univerzitě, kde roku 1834 získal doktorát. Poté pracoval na lékařských klinikách. Habilitoval se v akademickém roce 1841/42 v oboru balneologie a dějin medicíny. Spolu s J. Hallou založil roku 1844 Čtvrtletník pro praktické lékařství. Založením Dětské nemocnice císaře Františka Josefa (bývalého špitálu sv. Lazara) se přihlásil ke specializaci na pediatrii, kterou prohloubil od roku 1846 pořádanými přednáškami o dětských nemocech. Profesorem dětského lékařství získal v roce 1849 v Praze (o pět let později se stal profesorem řádným). Současně ale publikoval i balneologické práce, např. o karlovarských (1844) či kyseleckých (kysibelských, 1855 a 1860) pramenech nebo o významu krkonošských Jánských Lázní (1859). Oborová angažovanost s sebou nutně od počátku 50. let 19. století přinesla členství v různých komisích a zdravotně-správních úřadech na české zemské i rakouské celostátní úrovni. Zvolen byl jak děkanem lékařské fakulty (1849/50), tak i rektorem celé Karlo-Ferdinandovy univerzity (1862/63). Bez zajímavosti jistě nezůstane, že se roku 1853 stal prof. Löschner osobním lékařem císaře Ferdinanda I., který po své abdikaci r. 1848 přesídlil do Prahy. Löschnerova erudice i celoživotní zásluhy byly oceňovány státními vyznamenáními – Řád Františka Josefa (1850) a Řád sv. Štěpána (1867) – i baronským titulem (1870). Josef von Löschner zemřel 19. dubna 1888 ve Velichově u Karlových Varů, v krajině svých oblíbených minerálních pramenů. Rodná Kadaň po něm v období před rokem 1945 jako Löschnerovy sady nazvala parkově upravenou plochu někdejší severní partie zasypaných městských příkopů mezi ulicí kpt. Jaroše, okresním soudem (dnes okresním archivem) a kostelem sv. Anny (nyní pravoslavným chrámem Přesvaté Bohorodičky).

Hans ZEISEL (1905 – 1992)

sociolog a právník Na začátku 20. století byla Kadaň poklidným okresním městem rakousko-uherské monarchie, oázou míru, hospodářské prosperity a staré dobré středoevropské kultury, kterou nemohly ohrozit ani tehdy zcela běžné komunálně-politické šarvátky. Zde se v nepříliš zámožné rodině živnostníka Otto Zeisela narodil dne 1. prosince 1905 malý Hans Zeisel, později významný americký vědec. Ovšem nepředbíhejme.

Po rozpadu monarchie v roce 1918 se rodina Zeiselových usadila ve Vídni a přijala rakouské státní občanství. Jejich syn Hans Zeisel studoval na vídeňské univerzitě, kde roku 1927 získal doktorát práv a roku 1928 se stal ještě doktorem politologie. Ve Vídni pak založil Výzkumný hospodářský ústav, roku 1935 krátce působil jako vědecký pracovník pro výzkum trhu u československé obuvnické firmy Baťa a měl ve Vídni vlastní právnickou kancelář. Jako člen rakouské sociálnědemokra­tické strany a reportér vídeňských novin Arbeiter-Zeitung patřil k výrazným odpůrcům nacionálního socialismu i stalinského komunismu. Před obsazením Rakouska Hitlerovým Německem emigroval roku 1938 do New Yorku v USA. Zde se v témže roce oženil s Evou Striker, americkou keramičkou a designerkou, s níž měl syna Johna a dceru Jean. Americké občanství mu bylo přiznáno roku 1944.

V USA se stal jedním z předních sociologů, zabývajících se výzkumem trhu, zejména díky své studii z roku 1947 nazvané Say it with Figures, zabývající se kvantifikací sociologických zkoumání. Od roku 1953 přednášel na právnické fakultě univerzity v Chicagu, kde se brzy stal profesorem statistiky, právní vědy a sociologie. Mimo jiné se věnoval i americkému právnímu systému a jeho neúčinnosti v boji se zločinem, především zpochybňoval trest smrti jako údajný odstrašující prostředek pro potenciální zločince. Byl autorem řady odborných publikací (Delay in the Court, Boston 1959. The American Jury, Boston 1966. The Limits of Law Enforcement, Chicago – London 1982), členem mnoha amerických sociologických a statistických společností a držitelem řady akademických ocenění.

Hans Zeisel, jeden z prvních specialistů na výzkum trhu a významný badatel v oboru sociologie práva, zemřel 7. března 1992 v Chicagu, daleko od svého rodného města Kadaně.

Karel Havlíček (1907 – 1988)

právník a malíř Karel Havlíček se narodil 31. prosince 1907 v Berlíně, ale to byla jen shoda okolností. Do metropole císařského Německa přesídlili totiž jeho čeští rodiče z Vídně roku 1903, kdy jeho otec Karel (narozený r. 1876) přijal nabídku k působení v berlínských státních divadlech (opeře a činohře) jako jevištní výtvarník. Setrval tady celých dvacet let, aby se roku 1923 vrátil s rodinou do Čech a ujal se funkce vedoucího scénografa a šéfa malírny Národního divadla v Praze. Karel Havlíček senior byl erudovaný malíř: žák krajinářské školy Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění nabyl cennou odbornou průpravu u vídeňského dvorního malíře J. Kautskyho, takže do Berlína přišel už s žádoucí kvalifikací. Umělecká invence byla vlastní též jiným členům širší rodiny. Není např. bez zajímavosti, že bratrancem Karla Havlíčka juniora byl význačný český architekt Josef Havlíček (1899 – 1964), funkcionalista světové pověsti, mimo jiné spoluautor s (Karlem Havlíčkem) budovy Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (nyní centrála Českomoravské komory odborových svazů). Sám Karel Havlíček absolvoval studium na reálných gymnáziích v Berlíně a v Praze. Osobní příklad otcův povzbudil adepta umění. Svou tvorbou na něj zapůsobili i otcovi přátelé – výtvarníci z berlínského pobytu: Caser Klein, Pankok, Emil Pirchan a Aravantinos. Postupně se ještě na středních školách seznamoval s pracemi Bocklina, Klingera, Klimta, Ropse a Beardsleye, k nimž zpočátku názorově tíhnul. Malířství ho přitahovalo, velice si přál být umělcem, ale životní příprava dopadla nakonec jinak. Otec ho přiměl ke studiu práv, chtěl, aby syn zvolil v první řadě jistotu občanského zaměstnání.

Po promoci na Německé univerzitě v Praze, jejíž právnickou fakultu úspěšně ukončil v roce 1934, se tedy stal státním úřadníkem, ale jak sám tvrdíval, právničina mu byla pouze zdrojem obživy, nevykonával ji „con amore“, se zalíbením.

V roce 1949, prakticky ze dne na den, opustil místo právníka a přešel do porcelánky Thun v Klášterci nad Ohří – v sousedství Kadaně, kde od roku 1946 žil. Tady působil jako nápaditý návrhář a tvůrce porcelánu osvědčené značky, později, když do továrny nastoupil čerstvý absolvent vysoké školy Jaroslav Ježek, hojně v tandemu s tímto mladým, zdatným výtvarníkem. Po zrušení uměleckého oddělení v roce 1955 zakusil Karel Havlíček i namáhavou dělnickou profesi. Pracoval jako stahovač u pecí a navažeč uhlí do generátorů, poté v kamenolomu a ve stavebnictví. Až do důchodového věku to pro něho nebyly lehké kroky. Nikdy si však nestěžoval a překonával všechny obtíže s obdivuhodnou skromností – a s vitalitou, která měla své „centrum securitatis“ v tvorbě, již se na celý život zasvětil milované kresbě.

Tu je třeba podotknout, že skončená právnická studia ho neuspokojila, nepostačovala jeho ingeniu a nejvlastnějším zájmům. Se zarputilostí a odhodláním přijít na koub základním tajemstvím poznání světa člověka, umění a přírody, začal studovat nové obory. Zprvu každou volnou hodinu čerpal vědomosti z díla Kantova a jmenovitě svého oblíbence – Arthura Schopenhauera. Neúnavně procházel muzea, hodně času strávil v jejich národopisných a přírodovědných sbírkách, přitahovaly ho cizí exotické kultury. V botanice a zoologii rovněž upřednostňoval exotické objekty, pozorně zkoumal jejich vzájemné vztahy. Zažíval vizionářsky skutečnost neskutečného světa, dostával se na scénu obrazů tvořivého spektra. Vědomě navazoval na nekonečnou šňůru kreativní činnosti, představované pro něho tolik přitažlivých dějinami umění. Vstřebával všechny jejich inspirativní podněty, počínajíc Altamirou, ale přetavoval jej po svém, ve vyznění příznačném pouze pro něho a jeho originalitu.

Některá jména ho vzrušovala více než jiná a znovu se k nim vracel: Arcimboldo, Caravaggio, Munch, Beardsley, Toulouse-Lautrec, Redon, Rops, Klimt, Stuck, Toorop. Se stejnou silou a opakovaně evokovala jeho nové přístupy fantazie Goyova, Füssliho, Bocklima, Klingera Ensora a Blakeho. Noetické otázky o smyslu života a světa, o jejich zrodu, proměnách, zmaru a zániku se dostávaly nyní na pořad dne už soustavně a promítaly se do jeho kresebných námětů. Zaměstnávaly ho myšlenky podobné těm, jež kdysi přitahovaly Kierkegaarda a Heideggera, Rilkeho i Kafku, Freuda nebo Stefana Zweiga. Různorodost byla při tom jen zdánlivá, filozofické hledačství společné.

Dějiny umění pro něho znamenaly ovšem jen teorii – a návod k jednání pouze v obecné rovině. Uvědomil si, že potřebuje důkladně poznat techniku malby a kresby, proniknout ke složité technologii, vstřebat principy plastické anatomie i perspektivy, zkrátka a dobře vlastně autodidakti, nelze jej za samouka označit, neboť jeho odborné vzdělání se přiblížilo dokonalosti.

Havlíček shledal, že je připraven, v roce 1945, ve svých 38 letech. Bylo to brzy nebo pozdě? Zdá se, že v pravý čas. Bez ohledu na povinnosti v zaměstnání se odhodlal v každém kalendářním dni kreslit. Činil tak s železnou pravidelností až do skončení své životní pouti, bylo těch kreseb tisíce – množství málo obvyklé i u těch nejproduktivnějších umělců. Sám je nazýval termínem „děti noci“, protože kreslil téměř výlučně v nočních hodinách. Nepotřeboval nikdy modely ani ateliér. Stačily mu tužky, křídy a papír. Nikdy ho nedeprimovaly skromné poměry. Jeho fantazie mu byla dražší než všechny světské statky.

Fantaskní svět – v tom spočívala imaginace roztodivných projevů jeho surrealismu, hovořících nikoli řečí hříček, nýbrž vážných symbolů. Zůstal mu věren neochvějně a trvale, nedal se zlákat vidinami snadných úspěchů. Měnil náměty, střídal témata, ale filozofický a výtvarný přístup k nim zůstával neměnný a jen vždy podtrhoval osobitost svého tvůrce, který zařadil k největším zjevům české surrealistické kresby a připojil se logicky k nástupcům slavné meziválečné periody Štýrského a Toyen. Rozpoznal to jasnozřivě již v roce 1949 Jindřich Čadík, Karel Teige, o něco později pak Vratislav Effenberger a Ivo Pondělíček.

Výtvarná orientace Karla Havlíčka procházela četnými úskalími. Vyjma období poměrně příznivých šedesátých let nemohl jinak a jindy v Čechách vystavovat. Několik výstav se díky zahraničním sponzorům uskutečnilo během sedmdesátých a osmdesátých let v Německu a Rakousku: o jeho publicitu v obou těchto zemích se zasloužil především jeho blízký přítel a příznivec Gotthard Schwinge. Doma se ke škodě české kultury – prorokem nestal a málem upadl v zapomnění.

Biografický přehled 31. 12. 1907 narodil se v Berlíně, kde navštěvoval základní školu reálné gymnázium 1923 přesídlil s rodiči do Prahy, kde dokončil středoškolská studia maturitou a vystudoval právnickou fakultu Německé univerzity v Praze. 1934 doktorát práv (JUDr.) 1934 – 1936 vojenská služba 1936 – 1949 působil jako právník ve státních službách 25. 12. 1988 zemřel v Kadani

Josef LIESLER (1912 – 2005)

akademický malíř, grafik

Životopis 19. září 1912 narozen ve Vidolicích u Kadaně 1934 – 38 Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství při Českém vysokém učení technickém v Praze, obor profesury kreslení (profesoři Oldřich Blažíček, Cyril Bouda, J. Sejpka) 1938 – 41 člen skupiny Sedm v říjnu 1942 – 48 člen Spolku výtvarných umělců Mánes 1945 člen SČUG Hollar 1945 – 49 profesor kreslení a architektury na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze 1949 – 57 člen 1. střediska Svazu československých výtvarných umělců 1958 člen Skupiny 58 1964 čestný člen Florentské akademie 1969 člen Královské belgické akademie v Bruselu 1977 čestný člen českých bibliofilů 23. srpna 2005 zemřel v Praze

Josef Liesler patří ke klasikům moderní české výtvarné kultury a symbolizuje kontinuitu předválečného a poválečného vývoje i tradic výtvarných spolků, zejména Spolku výtvarných umělců Mánes, s kterým vystavoval od roku 1938 a jehož členem byl až do své smrti. Lieslerova malířská i grafická tvorba byla od počátku výrazně ovlivněna literaturou, divadlem a hudbou. Odtud pramení její epičnost, výpravnost a výrazová bohatost. Suverénní kresba, technická jistota a improvizační pohotovost činí z Josefa Lieslera výraznou a nezaměnitelnou individualitu. Umělec se také stal autorem desítek estetických statí a úvah, otiskovaných např. ve Volných směrech, Bloku či Hollaru.

O významu a ohlasu tvorby Josefa Lieslera svědčí řada samostatných výstav doma i v zahraničí, zastoupení ve významných veřejných i soukromých sbírkách po celém světě (např. Galeria degli Uffizi ve Florencii) i četná prestižní ocenění, jako je na příklad čestné členství ve florentské a bruselské akademii nebo dosažení vavřínů nejkrásnější známky světa za rok 1975 za návrh s tématem Mezinárodní hydrologická dekáda.

Samostatné zahraniční výstavy: 1961 Sofia, Plovdiv, Burgas, Varna, Stara Zagora 1964 Oslo 1965 Frankfurt nad Mohanem, Hamburk 1966 Cortina d´Ampezzo, Bagdád, Káhira, Rabat 1969 Berlín, Neuköln 1970 Káhira 1971 Neukirch – Egnach Bodensee, Curych 1972 Vídeň (s J. Švengsbírem), Amsterdam, Apeldoorn, Arbon 1984 Bochum 1989 Dortmund

Výběr ze samostatných domácích výstav : 1945 Praha (SVU Mánes) 1948 Praha (SVU Mánes) 1959 Praha (Galerie Václava Špály) 1977 Bratislava (Mestská galéria), MnichovoHradiště (státnízámek) 1985 Praha (Galerie Fronta) 1987 Karlovy Vary 1988 Praha (SVU Mánes) 1993 Kadaň (městská výstavní síň na hradě) 1996 Praha (Galerie Portheimka) 2000 – 2005 Kadaň (stálá expozice na hradě v Galerii Josefa Lieslera)

Josef DVOŘÁK (* 1942 )

Známý český divadelní, filmový a televizní herec převážně komických rolí se narodil 25. dubna 1942 v Horní Cerekvi na Vysočině, dětství a mládí ale prožil v Kadani, kde se vyučil automechanikem a kde se také datují jeho divadelní začátky.

RODIČE: Josef (1908 – 80) a Marie (1910 – 92). MANŽELKY: 1967 – 69 Arnoštka (roz. Hniličková), 1975 – 78 a 1982 – 85 Zuzana (roz. Štěpánková), od r. 1991 Jarmila Dattelová (roz. Krejčíková) DĚTI: Monika (1968), Zuzana (1977), Tereza (1982), Markéta (1971). STUDIA – Stř. odborné, automechanik, Kadaň 65 PROFESNÍ DRÁHA: 1965 – 70 Kladivadlo Ústí n. L., 1972 – 90 Semafor Praha, poté principál Divadelní společnosti Josefa Dvořáka DÍLO – div.adelní role: nejdříve hrál s J. Suchým a J. Molavcovou (Kytice, Zuzana v lázni, Elektrická puma, Čarodějky), později vytvořil samostatnou skupinu (hry Má hlava je včelín, S Pydlou v zádech, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Nechte toho, pánové, Lakomec). V roce 1991 hostoval v Hudebním divadle v Karlíně v roli Čochtana ve hře Divotvorný hrnec. V Praze hraje se svou společností v pronájmu v Paláci kultury a v Divadle ABC, od června 1993 hostoval v ABC v Schisgalově komedii A co láska. Ve své divadelní společnosti nastudoval komedie Lakomec Josef Dvořák, Lucerna aneb boj o lípu, Čochtan vypravuje, Spaste duše, revizor. Filmové a televizní role: zhruba 10 rolí ve Filmovém studiu Barrandov (Jáchyme, hoď ho do stroje!, režie O. Lipský 1974, Lvi salónů, rež. J. Borek 1978, aj.), k tomu asi 300 televizních rolí ve filmech a seriálech (seriály Dva písaři, Nemocnice na kraji města, Arabela, Návštěvníci, Rozpaky kuchaře Svatopluka, televizní film Hřbitov pro cizince), účinkování v televizních pohádkách, večerníčcích (Maxipes Fík, Králíci z klobouku), pořadech pro mládež (Vlaštovka, Televizní klub mladých), a jako speaker v několika revuálních velkoprogramech (Dva z jednoho města, Miss ČSSR). VYZNAMENÁNÍ, OCENĚNÍ: 2 řády Dětského úsměvu KRÉDO: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko“ ZÁJMY: divadlo, pes, placení daní, sport, literatura faktu, pěstování zeleniny

Herbert Kisza (* 1943)

malíř a grafik

Narodil se 16. června 1943 v Podoboře u Chotěbuzi na Těšínsku, od 70. let žije a tvoří v Kadani

STUDIA 1957 – 1961 Škola uměleckých řemesel v Brně (prof. O. Zemina) 1961 – 1967 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (prof. A. Fišárek)

AKTIVITY exlibris, grafika, malba, plastika, sochy majitel galerie U Netopýra v Kadani

VÝSTAVY Od roku 1970 přes 70 samostatných výstav doma i v zahraničí. Svými díly zastoupen v soukromých i veřejných sbírkách po celém světě

BIBLIOGRAFIE Katalogy z výstav Monografie: Herbert Kisza – Galerie U Netopýra (1994), Kadaň a okolí (2000)

Petr KLÍMA (* 1964 )

sportovec, hokejový útočník

Hrál v těchto klubech: Dukla Jihlava, Chemopetrol Litvínov, HC Zlín, Detroit Red Wings, Edmonton Oilers, Tampa Bay, Los Angeles Kings, Pittsburgh Penguins, Wolfsburgh, Krefeld Největší úspěchy: vítěz Stanley Cupu 1990 s týmem Edmonton Oilers Dodnes patří mezi nejlepší tři hráče v kanadském bodování NHL pocházející z České republiky. Reprezentoval Československo od mládežnických výběrů až po A – mužstvo. Bilance v NHL: 786 zápasů v základní části, 313 branek, 260 asistencí, 573 bodů; 95 zápasů play off, 28 branek, 24 asistencí, 52 bodů